Krnov - Hradec Králové
Jeden z dopravních prostředků, který je obvzlášť pro studenty mnohdy důležitý, je vlak. Vlak společnosti České dráhy. Ano, České dráhy, protože normální student na společnosti Regio jet či Pendolino nemá finance. Nevím jestli touto společností jezdíte, jak často a jestli vůbec jezdíte vlakem, ale řeknu vám jedno, České dráhy rovná se obrovské sousto adrenalinu! Jelikož patřím mezi studenty, co občas navštíví svou rodinu, tak mi nezbývá nic jiného než používat dálkovou hromadnou dopravu. A v neděli, když musím odjet do města svého studia, musím použít vlak Českých drah. A tady začíná můj příběh...
Bylo 17:05 a já nasedala na spoj směr Olomouc hl. n. Všechno to zatím vypadalo bez sebemenších komplikací, protože jsem ukořistila místo na sezení i přesto, že byl vlak doslova přemnožený studenty. S úsměvem jsem zamávala mámě a sourozencům a vlak se s šestiminutovým zpožděním rozjel. Trochu mě sice děsilo to šestiminutové zpoždění, protože mám vždy na přestup v Olomouci jen pět minut. Ale věřila jsem tomu, že vlak směr Praha hl. n. bude čekat, ale věděla jsem, že budu muset hodit sprinty, abych ho stihla. Nechtěla jsem se však stresovat a dávat volný přístup myšlenkám, co by se stalo, kdybych ten spoj nestihla a tak jsem vytáhla učebnici biologie a biflovala jsem se prvoky. Ale pozor tady idilka končí. Hned druhou zastávku do vlaku nastoupili čtyři mladí inženýři s kufříky v ruce a podezdřele se koukali na čísla sedadel. Došlo mi to, hledali své místo. V duchu jsem si říkala, ať to nejsem já, já to určitě nebudu, takový inženýři budou určitě sedět v první třídě, která je sice v tomto vagónu, ale za támhle těmi skleněnými dveřmi. Takže já to určitě nebu.... ,, Hele to asi bude ono, " přerušil mě mužský hlas, hlas muže, který stál vedle mého sedadla. Proč zastavil tady? Přece první třída je vedle. Je mi to jasné, zoufalým výrazem jsem se podívala na mou obrovskou krosnu, která byla položená nad mou hlavou na takové té kovové konstrukci, která má sloužit k odložení věcí. Takovou práci mi to dalo než jsem to tam nasoukala. ,,Promiňte, my tady máme místenky" ,,Opravdu tady? Nemáte ji náhodou v první třídě? Tady většinou místenky nebývají, " snažila jsem se inženýry přesvědčit, že je to omyl. Přidala se ke mně ještě jedna slečna, která si očividně také chtěla uchránit své teritorium:,,mohla bych se podívat na vaše místenky?" Jako na trní jsem čekala na její verdikt.
Při mé smůle jsem samozřejmě musela opustit své vyhřáté místo a sundat svůj ohromný bágl a jít si stoupnout k průchodovým dveřím, kde fučelo a mé nohy dvě hodiny trnuly. No, ale tady to nekončí , tady to teprve začíná. Bylo 19:07 a vlak, který mě měl dovést do Pardubic už podle času před dvěmi minutami odjel a teprve vlak, v kterém jsem stála, zastavoval. Vlak zastavil a já vyběhla jako střela a sběhla a vyběhla schody k místu, kde byla tabule odjezdy. Opět jsem sběhla a vyběhla schody na nástupiště, kde by měl stát vlak směr Praha hl. n. Na nástupišti stál pouze jeden vlak, který měl na dveří nápis Praha hl. n. S oddechem jsem nastoupila a dokonce jsem si i sedla na sedadlo vedle paní ve středním věku. Ale vůbec mnou nekoloval dobrý pocit. Přede mnou blikala tabule Praha hl.n. - Pardubice hl. n. - Olomouc hl. n. - Žilina. Pomalu mi to začalo docházet. ,,Prosím vás, sedím tady správně, když jedu do Pardubic? " pro jistotu jsem se zeptala. Paní se tak blbě usmála a řekla:,,ne, tento vlak jede na Žilinu, z Prahy jede." Šlak by mě trefil, rychle jsem se zvedla a soukala ten těžký bágl z kovové konstrukce a v tom slyším: ,, ukončete nástup dveře se zavírají. " Tak tak jsem vyskočila z vlaku ven. V ten moment se mi utrhlo ucho od příruční tašky. Celý její obsah se mi vysypal pod vlak. Pod vlak, který se už rozjížděl. Můj mobil, peněženka a svačina. Každý vagón, který projel pod mými věcmi, mi rval srdce. Přesně po deseti vagónech, co přejely mou tašku, byla volná trať. Skočila jsem na trať a zvedla peněženku a mobil, naštěstí spadly přesně pod vlak, takže se jim, až na pár škrábanců, nic nestalo. To se, ale nedalo říct o mé svačině, která takové štěstí neměla. Tu jsem tam samozřejmě nechala a běžela opět k tabuli odjezdy. Zjistila jsem, že to jede ze stejného nástupiště, kde už jsem jednou byla. Vrátila jsem se a zjistila jsem od lidí, kteří se bavily na můj účet, že vlak směr Praha hl. n. má třicet minut zpoždění, takže ještě není napsaný na tabuli na nástupišti. Až tehdy jsem si všimla, jak všichni čumí a smějí se mi. Spocená, udýchaná a s roztrženou taškou v ruce mi bylo naopak do pláče. Kéžby bylo už všemu konec. Když už jsm teda nastoupila do toho správného vlaku, tak byl tak narvaný, že nás v prostoru mezi dveřmi s jedním záchodem stálo asi deset. Po deseti minutách jízdy bylo v tomto prostoru nedýchatelno. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Do toho se lidi, kteří chtěli jít na záchod, rvali přes lidi a napětí v uličce stoupalo. Jak na sviňu jsem byla opřená o záchodové dveře a lidi byli hrozně učůraní. Což znamenalo, co pět minut jim uhýbat a nedobrovolně se mačkat na starého pána, který byl z téhle stísněné podmínky velice nervózní. Nastal ponorková nemoc a lidé se začali vztekat. Křičeli po lidech, kteří šli na záchod, jestli jsou normální a že to budou muset vydržet. Nikdo je totiž nepustí. Chudák průvodčí si vyslechl samé stížnosti a snažil se protlačit dál.
Do Pardubic jsem přijela z hodinovým zpožděním. Naštěstí vlaky z Pardubic do Hradce Králové jezdí každou půl hodinu. Zrovna jeden jel, nasedla jsem do poloprázdného vagónu a vyčerpaná si konečně sedla. Vlak se rozjel a přišel průvodčí a vzal si mou jízdenku. Podíval se na mě. Zpátky na jízdenku a zeptal se: ,, Vy jedete do Hradce Králové?" Jenom jsem přikývla. ,,Ale to sedíte špatném vagóně! " S umírajícím výrazem jsem ze sebe dostala: ,, Jak to?" ,,V Rosicích si přestupte do zadních vagónů, ale rychle." Bylo to tu opět, sundat bágl z kovové konstrukce, doplazit se ke dveřím a rychle přestoupit.
Místo ve 21:18 jsem do Hradce dorazila ve 22:30. Nějakým způsobem jsem se dobelhala na intr, kde mě dorazila jedna ,,velice příjemná" vychovatelka, že příjezdy jsou do 21:30 a že si z intru nebudu dělat holubník. Přišla jsem na pokoj, sedla si na postel a při otázce mé spolubydlící, co mi je? Jsem začal brečet. Přiznávám, že to byla přehnaná reakce, ale mě se tím ulevilo.
Takových podobných zážitků mám víc. Například nečekaná událost na trati, což bylo stádo ovcí blokující trať, takže to znamenalo 120 minut zpoždění. Nebo náhlá porucha vlaku, což jsme si všichni museli vystoupit a čekat na nový vlak, někde v zimě a ve tmě. Nebo selhání bezpečnostního systému, což znamenalo, že se vlak zastavil někde v lese a vypl se proud a ve tmě cestující seděli celou hodinu. Mám opravdu ,,výborné" zážitky z cestování vlakem. Už, aby byl vynalezen ten teleport. Tak aspoň doufám, že jsem vás pobavila.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc děkuji za kladné ohlasy, moc mě to těší a nabijí pro psaní dalších povídek. A moc mě těší, že někdo se i k mé povídce vrátí a čte ji třeba podruhé ;). Jsem ráda, když někomu vytvořím úsměv na tváři :)
Paráda
(Fanda, 8. 7. 2012 12:41)
Sice už to čtu podruhé, ale pořád se u toho nasměji (i když na tvůj účet.)
Je to moc pěkně napsané, jen tak dál =)
nejlepší povídka
(Klára, 4. 12. 2011 22:40)nejlepší povídka, kterou jsem od tebe kdy četla. Doufám, že budou další takové dobré povídky.. jinak tyto zkušenosti jako ty bych s vlaky zažít nechtěla. :)
Děkuji přátelé
(Usoužená puberťačka, 8. 7. 2012 16:53)